Od svého útlého dětství jezdím každý rok na dovolenou na chalupu do Horní Malé Úpy do Krkonoš. Poprvé jsem tam byla, když mi bylo 8 měsíců a potom už každý rok, až doteď (myslím, že možná jednou jsme vynechali).
Tohle místo je moje srdeční záležitost, vrylo se mi pod kůži a vrývá se tam s každým rokem hlouběji a hlouběji. Jezdila tam už moje mamka jako dítě se svými rodiči. Chalupu jsme sice museli během té doby vyměnit za jinou, ale zůstali jsme věrní stejnému údolí.
Jako děti jsme tam jezdili se ségrou, sestřenkou a bratrancem a dvěma kamarádkami. A samozřejmě jejich rodiči. Vyrostli jsme spolu jako jedna parta (Parta bláznů), užili jsme si neskutečnou legraci. Strašně ráda vzpomínám, jak jsme hráli na schovku kolem chalupy. Jak jsme si chodili hrát do potoka (vždycky jsme přišli s vodou v holinkách). Jak jsme si stavěli za chalupou bunkr, který nám připadal jako nedobytná pevnost, i když to bylo pár prken naházených přes sebe. Jak jsme chodili na borůvky a krátili si to nekonečné trhání jednoho kelímku zpěvem sprostonárodních písní. Jak po mě vždycky všichni chtěli vyprávět horory a potom usnuli a já se bála nejvíc a nemohla jsem usnout. Jak jsme dělali soutěže ve vaření (dodnes se divím našim rodičům, že jako porota byli ochotní to ochutnávat). Jak jsme překonávali děsivé nástrahy a vypravovali se na stezky odvahy do nedaleké shořelé chaty. Jak jsme se s bratránkem neustále prali o to, kdo bude velitelem naší party. Jak jsme vždycky soutěžili o to, kdo bude první na Snežce. Jak jsme hráli turnaje v ping-pongu. Jak jsme vždycky vydrželi šlapat spousty kilometrů na tůrách, protože nám rodiče vyprávěli příběhy nebo s námi hráli slovní hry. Jak jsme nesnášeli, když nás jednou za pár dní rodiče nahnali do koupelny a myli nás žínkou a mýdlem v lavoru napuštěném ohřátou vodou. Jak to bylo pohádkové místo a občas jsem i obrečela, když jsme jeli domů.
Časem se nám postupně rodiče začali rozvádět, chalupa prodávat a tak jsme si vyzkoušeli několik okolních chat, ale to nebylo ono. Nakonec jsme ale objevili ve stejném údolí přes silnici chatu, která se nám zalíbila a navázali jsme v ní na tradici každoročního pobytu v Krkonoších. Postupem času k nám začali přibývat kamarádi a partneři.
Z našich večerních her na dobývání pevnosti, schovku, vyvolávání duchů apod. se stalo posezení u něčeho alkoholického, hraní stolních her, zpívání s kytarou. Místo stavění pevností hrajeme kolem chalupy kroket. Na borůvky chodíme už raději a někdy i dobrovolně, protože víme, že to za nás nikdo nenasbírá:). Do potoka se chodí koupat jen několik odvážlivců a z holinek jsme už vyrostli. Horory se bojím už i vyprávět:). Místo soutěží ve vaření si připravujeme navzájem kulinářské dobroty, které se nikdo nebojí ochutnat. Už se na tůry nemusíme motivovat hraním her nebo soutěžením kdo tam bude první. Místo nechuti ke koupání bojujeme o to, kdo ještě bude mít teplou vodu. Ale při odjezdu mám pořád slzy na krajíčku.
Změnila se toho spousta. Ale to místo zůstává stále stejné, stále stejně okouzlující. Občas se mě někdo ptá, jestli mě to stále baví, jezdit na stejné místo, jestli by to nechtělo změnu. Ale pro mě to není stereotyp ani nuda. Pro mě je to místo, kde se cítím nejlépe, kde si můžu odpočinout, utřídit si myšlenky a strávit čas se svými kamarády, který si maximálně užívám. Občas, když potřebuju vypnout, když se potřebuju uklidnit, zavřu oči a představuju si, že sedím u chaty a koukám do údolí. Do zad mi pálí sluníčko, louka voní, potok šumí a všechno je tak, jak má být.
Možná máte každý takové své místo. A je to dobře, protože je potřeba mít se o co opřít. A možná, že někdo má to své místo stejné jako já. A potkáváme se tam čas od času relaxující u chalupy:).
Žádné komentáře:
Okomentovat