Prostě povedený jarní víkend - hamburgery, bylinková spirála a zasloužený relax

Už před rokem jsem při brouzdání po internetu objevila nápad na bylinkovou spirálu. Tehdy jsem si říkala, že by to bylo fajn, zbudovat si takovou spirálu na zahradě taky. Samozřejmě, že teoreticky jsme byli připraveni, věděli jsme, kde jí zbudujeme, docela i z čeho jí zbudujeme, ale ještě si najít ten čas.

Nakonec nám nahrálo do karet počasí, protože minulá sobota byla ukázkově jarní, sluníčko svítilo celý den a nám se podařilo udělat si volno a celý den strávit venku.

Z pátka na sobotu jsme přespávali u kamaráda ve Vesce, kde jsme měli malou rozlučku s jejich domečkem než ho prodají. A při té příležitosti jsme si dle tradice dali domácí hamburgery. Ta lehkost, s jakou jsme je dělali, ta souhra, to mě přesvěčilo o tom, že jsme už sehraný burgerový tým:). A výsledek byl opravdu chutný!

Ráno nás vytáhlo sluníčko z postelí a tenhle krásný den jsme zahájili snídaní a kafíčkem na zahradě. Potom jsme natáhli slackline a celé dopoledne jsme chodili po ní.

Potom jsme se odebrali domů a cestou jsme zahájili i zmrzlinovou sezónu na domácí zmrzce v Kuněticích - měli luxusní grepovou a marcipánovou!

Doma jsme si dali rychlý oběd a vrhli jsme se na spirálu. Samozřejmě, měli jsme to připravené tak napůl, takže z očekávaných dvou hodin práce bylo pět:).

Rozhodli jsme se, že využijeme materiál, který se nám po různých předchozích stavbách a rekonstrukcích válí na zahradě. Takže jako stavební materiál jsme zvolili cihly. 

A proč jsme se rozhodli pro spirálu? Ani jsme tolik nepotřebovali ušetřit prostor, k tomuto účelu je spirála asi určená především (hodně bylin na malém prostoru, v patrech). Spíš to bylo proto, že bylinkový záhon jsme měli už trochu zanedbaný a mě se opravdu líbila ta představa, že tomu dáme trochu nějaký tvar a především ten záhon dáme do pořádku.


Nejdřív jsme se tedy pustili do rytí, vyryli jsme postupně všechny bylinky, co jsme tam měli. Identifikace některých z nich byla až následná a u některých si i po přesazení nejsme jisti, co z nich bude, protože jsou přeci jen ještě před rozpukem:). A taky jsme se zbavili spousty máty, která nám pěkně prorostla úplně vším a nechtěla ten boj vzdát. Samozřejmě, že máta je super, ale před úpravou to byl spíš mátový záhonek, nedávala už ostatním bylinkám moc prostoru:).


Po vyrytí, vyčištění a vymezení prostoru jsme se pustili do stavby. Jak na to, to jsme občas řešili až přímo v ten okamžik, kdy jsme se trochu zasekli. Nejeli jsme totiž podle nějakého podrobného návodu (není totiž ani potřeba), ale spíš podle obrázku, takže jsme tak nějak odhadovali, jak dál v té dané chvíli:). Ale šlo to pěkně.

Spirála nám postupně rostla, občas jsme cihly naskládali, potom zase odskládali, podumali, zase naskládali:). Ale postup byl jinak asi takovýhle: vytvořili jsme si základ spirály, potom jsme jí postupně s cihlami zvedlali do výšky a vysypávali hlínou.

Protože jsme se to snažili dělat poctivě, aby se nám to hned nezhroutilo, prosypávali jsme cihli pořádně hlínou, uplácávali, zkoumali správný sklon, podepření atd atd.:) Prostě Bořek Stavitel hadr.








Spirála ale rostla, nepadala, nakonec jsme jí dostavěli a dokonce jsme jí stihli i osadit bylinkami. Prozatím těmi, které jsme měli k dispozici z původního záhonku, další budeme ještě doplňovat.

Měla jsem z toho ale velkou radost. Z celého toho dne. Bylo to parádní, i když jsem nakonec nestihla běh, který jsem si plánovala, strávila jsem celý den venku na sluníčku, dokonce jsem si i trochu opálila obličej, ale především jsem si trochu mákla, vyčistila hlavu a prohřála se. Užila jsem si to a nabrala jsem spoustu energie do nadcházejícího propršeného týdne, takže jsem vážně ráda a doufám, že bude víc takových pěkně strávených dní:).

A kdo byste se chtěl dozvědět víc o bylinkové spirále, stačí googlit, je toho na internetu spousta:).

Tenhle víkend měl i krásnou dohru - neděle komplet celá propršela, takže jsme museli chtě nechtě odpočívat:). Já jsem teda ještě ráno stihla dát svižnou běžeckou desítku, v dešti se běhá parádně. Tím jsem si uklidnila špatné svědomí ze zanedbání tréninku (půlmaraton se nebezpečně blíží) a mohla jsem zbytek dne klidně proflákat:). Klasické zakončení neděle v sauně už bylo jen třešničkou na dortu.

We run Prague 2013 a naše zážitky z něj

Letos se konal 3. ročník pražského běhu sponzorovaného firmou Nike - We run Prague 2013. Já i Váša jsme absolvovali zatím všechny ročníky a tak můžeme srovnávat.

Tentokrát nás bylo oproti loňské účasti z řad kamarádů poměrně málo. Byli jsme 4 stateční - já, Váša, Máří a Barča. Zbytek prostě vyměkl:). S heslem, které čerpá částečně z naší pardubické oblíbené Vypsané Fixy - SAN PIEGO RUNS - a které se s námi veze už ty tři roky, co tenhle závod běháme.

San Piego runs

Start byl letos posunut až na 16:00, změna oproti minulým ročníkům, kdy se vybíhalo v pravé poledne.Takže jsme po poledni vyrazili vlakem z Pardubic do Prahy v naší celé sestavě. Měli jsme velké cíle, počasí se zdálo být parádní.

Do areálu Žlutých lázní, odkud se startovalo a kde bylo veškeré zázemí pro běžce, jsme dorazili asi ve dvě hodiny odpoledne. Sluníčko celkem pražilo, takže jsme pili a snažili se najít stín. Po převlečení v šatnách jsme si poprvé za ty tři ročníky taky užili trochu doprovodného programu - vyvalili jsme se na trávník po vzoru dalších běžců a pozorovali parádní představení akrobatické skupiny LA PUTYKA. Potom jsme si trochu zacvičili při organizované rozcvičce hodinu před výběhem a následně jsme si šli vystát asi půlhodinovou frontu na úschovnu věcí.

Fronty se vzhledem asi k 10.000 účastníkům tvořili všude a bylo to spíš přesouvání z jedné do druhé, závisle na tom, kam jsme chtěli zrovna dojít. Pravdou je, že to ale bylo vše dobře organizované, ačkoliv to na mě působilo tak, že ve srovnání s loňským ročníkem organizátoři trochu zlenivěli. Loni se to povedlo, napravili si reputaci po prvním ročníku, takže o co jde, že... Ale pořád na naší straně převládala spokojenost.

We run Prague je v mých očích takovým svátkem běžců všech kategorií, ale hlavně těch amatérských. Může se přihlásit kdokoliv, nemusí mít strach, že bude dobíhat do prázdného prostoru cíle a že kolem trati bude vylidněno. Je to skvělá motivace, příležitost k poznání velké spousty běžců všech možných kategorií. Pro mě to osobně před třemi lety byl takový start, moje první desítka (vím, že by to tak být nemělo:D), přes šílené vedro jsem to zvládla a to mi dodalo sílu a odhodlání trénovat víc a líp a běhat dál. Nevím, jestli to tak má každý běžec, ale já potřebuju trochu motivace průběžně doplňovat a akce tohoto typu jsou přesně tím, co mě nabije.

Naše hvězdná sestava před vyběhnutím

A teď k samotnému průběhu závodu mýma očima:). Naše skupina se rozdělila na začátku na dámskou a pánskou sekci - Vašek odešel o několik sektorů před nás, my jsme zůstaly na začátku sektoru 55-60min. Všichni jsme si plánovali lámat osobní rekordy, samozřejmě:). Což se nakonec ukázalo jako trochu přebytek sebevědomí vzhledem k naší kondici a podmínkám:).

Závod startovala Paula Radcliff, Bára Špotáková a Víťa Veselý, takže ta euforie na začátku, když jsme se asi po 6 minutách ve startovním poli propracovali pod samotnou startovní bránu a zamávali jsme si s těmito sportovci, byla obrovská. A potom už běžet. Bohužel hlavně na začátku je to spíš boj se všemi okolo, jak předběhnout ten lidský špunt, který se neustále tvoří tím, jak se sbíhají rychlejší a pomalejší běžci. Když to někdo na začátku přepálí a nedejbože už na druhém kiláku z ničeho nic zastaví, je to dost o život. Takže první dva tři kilometry jsou opravdu spíš o obíhání, vyhýbání se ostatním, zatímco vás samozřejmě předbíhají ti rychlejší zezadu.

Na začátku jsme se snažily držet se pohromadě všechny tři, ale to se vedlo asi jen několik stovek metrů, protože potom nám Máří nenávratně zmizela při kličkování mezi soupeři. My jsme se s Barčou snažily držet mírnější tempo, abychom to nepřepálily. Běžely jsme spolu a dařilo se nám sebe držet. Minulý rok jsme spolu zaběhly celou trať a cílem jsme proběhly společně, letos to vypadalo, že se to bude opakovat.

Na čtvrtém kilometru jsme začali zabíhat z nábřeží do centra města, kde na nás čekaly kočičí hlavy. Sice nebylo mokro a tak neklouzaly, ale stejně to chce dost ostražitosti, abyste na nich nezakopli, a po chvíli z toho celkem bolí nohy. V Lazarské jsem na Barče viděla, že má asi menší krizi, tak jsem se snažila nás táhnout. Za chvíli jsme se na Václaváku občerstvily a pokračovaly jsme dál. Na Příkopech jsem viděla saniťáky nakládat odpadnuvšího běžce a docela jsem se divila, že odpadl takhle brzy. To je ale asi hned.

Po proběhnutí Staromákem jsme se pomalu dostaly kolem Karlova mostu zpět na nábřeží, kde jsme nejdřív běžely po vršku a potom nás to svedlo dolů na náplavku. Tak přišla druhá občerstvovačka a moje krize, bylo to kolem osmého kilometru a já jsem cítila, že pomalu odpadám. Jak jsem se ještě před dvěma kilometry cítila svěží, tak teď mi začaly tuhnout nohy a cítila jsem silné nutkání zpomalit nebo chvíli jít. Věděla jsem ale, že bych tak asi ztratila Barču, která už zase byla úplně svěží a teď táhla ona mě. Tak jsem se jí nepustila a běžela jsem celou náplavku díky ní. Jakmile jsme vyběhly nahoru a proběhly jsme tunelem pod Vyšehradem, vykoukla na nás cedule s nápisem "9km", pod kterou saniťáci nakládali další běžkyni (bylo mi jí líto, už jen kilák do konce), což mě dost nakoplo a chtěla jsem být už co nejdřív v cíli. Takže jsem natáhla krok a Barča se mě držela... na svůj vkus a tempo jsem běžela vážně rychle, co nejrychleji to šlo. Barča se mě držela, takže jsem se nebála i zrychlit (pozor, aby to nevypadalo, že jsme sprintovaly, tomu jsme se ani neblížily:)).

Jak jsem byla natěšená na cíl a na to, že už ho uvidím, a stále jsem proto zrychlovala, popadla mě panika, že to nezvládnu udýchat. Plíce už mě pálily, nohy začínaly být unavené.. Začala jsem si říkat, že to teda bude ostuda, když to do cíle budu muset dojít:D. Ale snažily jsme se s Barčou hecovat, chvíli byla ona přede mnou, chvíli já před ní, najednou byl cíl na dohled a nastal poslední problém - lidský špunt. Asi bylo víc běžců, kteří to museli do cíle dojít a před samotným cílem jich před námi najednou byla celá hradba. Vzhledem k tomu, že jsem byla rozběhnutá, zkusila jsem je začit nějak proskakovat a zadařilo se... Lekla jsem se, že jsem ztratila Barču, ale naštěstí i ona je bojovnice a rozhodně nezůstala pozadu, když jsem se otočila, byla vedle mě:).

A dopadlo to tak, jak se dalo čekat - doběhly jsme do cíle spolu v úplně stejném čase. Na to, že spolu netrénujeme, máme opravdu stejné tempo, což je skvělé:).

V cíli jsem se dívala na čas, který jsem si měřila telefonem, a vypadalo to, že jsme se oproti loňsku docela zhoršily. Neměla jsem ale ještě oficiální čas, takže jsme si šly vzít pití, sušenky, banány, a odebraly jsme se pomalu na místo srazu se zbytkem skupiny.

Naše hvězdná sestava po doběhnutí:)

Když jsme se po delším čekání všichni sešli (Váša čekal u jiného stromu:)), tak nám přišly oficiální výsledky - všichni jsme si pohoršili oproti loňsku, ale nijak dramaticky. My jsme s Barčou měly čas 1:01:45, o půl minuty horší než vloni.

Společně jsme ale vyhodnotili, že lepší bychom asi ten den nebyli. Trénink přes léto nebyl kdovíjaký, bylo vedro, hodně lidí na trati, což vyžadovalo neustálé kličkování, delší zastavení na občerstvovačce, atd. Akce to byla ale opravdu povedená (až možná na nekonečně dlouhou frontu čekající na vydání věcí z úschovny po závodě) a já se vážně těším na příští ročník!

Rozmary počasí a trénink na půlmaraton

V Pardubicích se vždycky v dubnu běhá Vinařský půlmaraton. V době, kdy jsem sama ještě běháním dost opovrhovala (není to tak dlouho), jsem se chodívala koukat, jak spousta známých tváří běhá pardubickými ulicemi a bojuje sama při zdolávání 21km trasy. Rozhodně mě nenapadlo, že bych se někdy pokoušela o to samé:-).

Uplynula nějaká doba a je to tady... Běh mě baví, naplňuje a představuje pro mě neustálou motivaci k lepším výkonům. Jelikož jsem fakt běžec - hobbík, tak mám na zlepšování téměř nekonečné možnosti:-). A letos poběžím půlmaraton taky.

Ani jsem nepřemýšlela, že bych zkusila napoprvé jiný než pardubický. Takže jsme se trochu vyhecovali spolu s naší běžeckou skupinkou a přihlásili jsme se. To byla ta lehčí fáze... Teď ale zbývá asi měsíc do chvíle kdy budu stát na startu a doufat, že se nějak dostanu do cíle.

Běhám normálně alespoň dvakrát týdně, snažím se spíš třikrát, ale rozmary počasí jsou letos opravdu neuvěřitelné. Vždycky se rozběhám, věřím si na uběhnutí nějaké delší trasy blížící se půlmaratonu a příroda nám vystaví na dva týdny stopku v podobě sněhu, náledí a podobných... To už se stalo několikrát. Jen mě znervózňuje, že už je skoro konec března, včera bylo astronomické jaro, ale oteplení je v nedohlednu...

Včera byl ale nečekaně krásný a teplý den (pominu-li, že předvčírem napadlo asi 15cm sněhu). Takže jsem hned po práci jen převlékla dres a vyběhla spolu se ségrou a pejskama ven. Původně jsem si myslela, že se proběhnu nějakých 7km, ale nakonec jsem uběhla 13km, dostaly jsme se až skoro pod Kuňku (Kunětická hora). Mě to dost bolelo, ale jsem ráda, že jsme byly, protože bůh ví, kdy se zase dostaneme.

Běhám s iPhonem a aplikací Nike+GPS, takže tady je screenshot trasy:

Kolem Labe bylo tak krásně, že jsem neodolala a zastavila jsem se, abych udělala pár fotek... Tady jsou:

 

 Přede mnou Kuňka a ségra s Dexíkem

 Západ slunce nad Pardubicemi

 Barney

 Dexík běží