Když jsem se začínala učit vařit, asi jako každý jsem začínala tím, že jsem se čas od času přimotala k mámě, když vařila, a snažila jsem se nějak přiložit ruku k dílu. Už si nedokážu vzpomenout v kolika letech jsem už byla samostatně schopná uvařit si něco k jídlu, ale naplno jsem tuhle schopnost začala uplatňovat a zdokonalovat, když jsem chodila na střední.
Po několika letech strávených ve školní jídelně jsem se připojila k nemalé skupince lidí, kteří na obědy přestali chodit. Resp. jsem potom chodila třeba už jen když jsme měli odpolední vyučování. Takže jsem vždycky po příchodu domů musela něco uvařit, pamatuji si velmi živě na jedno období, které jsem strávila na krupicové kaši. Ne proto, že bych nic jiného neuměla, ale byla to asi taková lehčí závislost:-). Docela mi to přetrvalo, i když samozřejmě s daleko menší frekvencí.
No a k těm začátkům v kuchyni se vztahují vzpomínky na ty chyby, které jsem dělala... kolikrát jsem právě tu kaši připálila, při smažení jsem maso vysušila, při vaření se mi omáčka zdrcla.. no, řekla bych, že klasika. A myslím, že rčení, že "chybami se člověk učí" je zvlášť v kuchyni opravdu pravdivé. I když, alespoň v mém případě, si to těch chybek za ten čas vyžádalo dost a stále je dělám. Už si z nich ale zase tolik nedělám. Protože právě když něco zkazím, příště si to moc dobře pamatuju a té chyby se vyvaruju...
Při tomhle vzpomínání mi vytanula jedna vzpomínka na chybu, kterou jsem své mamce docela nadzvedla mandle:-). A sama si ještě po letech ťukám na čelo, ale to je přesně tak, když člověk nepřemýšlí nad tím, co dělá:-). Mamka vařila maso a když to uvařila, tak mi dala za úkol slít ten vývar a maso obrat do polívky... no, což jsem udělala.. ALE... vývar jsem slila do dřezu... takže mámu málem trefilo, mě potom taky, ale už to bylo nenávratně pryč, takže jsme asi měli polívku z bujonu a já jsem víc než poučena do budoucna:-).
