Banánovo-avokádová bábovka a muffiny

Mám pro vás recept na luxusní a zdravou buchtu. Recept vznikal za pochodu, což je můj oblíbený postup ("prostě začnu a uvidím, co mě napadne") :-). Snažila jsem se použít zdravější ingredience, takže místo části másla jsem tam dala avokádo, místo bílého cukru třtinový a trochu sirupu agáve. Ale lze si s tím pohrát, udělat to ještě zdravější nebo naopak klasičtější, myslím, že to stále bude dobrota, protože banány do těsta jsou podle mě malý chuťový zázrak (a protože jsou samy o sobě dost sladké, není třeba to s cukrem do těsta už moc přehánět).

Ingredience:

4 banány (čím zralejší, tím lepší)

1 zralé avokádo

2 vejce

1/2 hrnku třtinového cukru

lžíce agáve sirupu/medu

1 vanilkový cukr

lžička jedlé sody

špetka soli

1 hrnek ovesné mouky (rozemleté ovesné vločky)

1 hrnek hladké mouky

1/2 hrnku žitné mouky

30g změklého másla

1 malý bílý jogurt

trochu mléka

na ozdobu: slunečnicová semínka

Rozpálíme si troubu na 180°C. Banány a avokádo si rozmačkáme vidličkou v misce na kaši. V míse smícháme postupně dohromady všechny suroviny (začneme cukrem s máslem, potom banány s avokádem, jogurt, potom přisypáváme suché složky). Těsto by mělo ve finále mít konzistenci těsta bábovkového, tzn. trochu hustější ale zase ne příliš. Kdyby se vám zdálo moc tuhé, lze přilít mléko, kdyby bylo naopak moc tekuté, lze přidat mouku.

Potom si vymažeme bábovkovou formu, případně dortovou formu, plech, muffinovník... cokoliv funguje, těsto je dost univerzální. Vysypeme moukou/kokosem a vlijeme těsto. Přidávala jsem na ozdobu slunečnicová semínka. Na muffiny jsem je nasypala navrch těsta předtím, než jsem je dala péct. Do bábovky jsem se nasypala doprostřed, tedy nejdřív jsem si nalila půlku těsta do formy, poté nasypala semínka a zalila to zbytkem těsta.

Bábovku pečeme cca 45 - 55 min, muffiny asi 30 min. Že už je hotovo poznáme jednoduše, když do těsta píchneme špejli a vytáhneme jí suchou, tedy když těsto už nelepí.

Poté necháme jen vychladnout, vyndáme z formy a servírujeme. Pokud si chcete ještě zintenzivnit požitek, ozdobte si je na talířku trochou bílého jogurtu, nastrouhanou čokoládou a mraženými lesními plody.

Dobrou chuť!

Zapečený plněný lilek

Jsem ostuda, já vím. Tak dlouho jsem sem nenapsala žádný příspěvek, že jsem se už několikrát zastyděla. Ale hodlám to napravit a zase sem občas něčím přispět. A tak ten malý comeback udělám na řecký způsob - receptem na skvělý zapečený plněný lilek.

Zimní období už mě moc nebaví, těším se na čerstvou zeleninu a ovoce, všechny ty venkovní vůně a slunce... Ještě chvíli si asi ještě budu muset počkat, ale dnešní jídlo tak krásně provonělo byt, že mě to léto alespoň připomnělo.

Ingredience:

1 větší cibule

3 rajčata

2 střední lilky

3 stroužky česneku

hrst černých oliv

olivový olej

sůl, pepř

čerstvá petrželka

čerstvá bazalka

125g sýru feta

trochu dobrého vína

Nejdříve si rozpálíme troubu na 220 °C. Rozkrojíme lilky podélně, lžící z nich vydlabeme dužinu, potřeme je olejem, posypeme solí a vložíme do trouby na 20 min.

Cibuli si nakrájíme najemno, rozpálíme na pánvi lžíci olivového oleje a cibulku na něm opečeme do sklovata. Nakrájíme vydlabanou dužinu z lilků na menší kousky a dáme opékat na cibuli. Promícháme, zastříkneme vínem, osolíme, opepříme a přiklopíme poklicí. Mezitím si nakrájíme česnek a rajčata na menší kousky a přihodíme je na chvíli na pánev. Nasekáme si olivy a bazalku, rozdrobíme fetu a přidáme do pánve. Odstavíme pánev z plamene a rozdrobíme do směsi 2/3 fety.

 

Z trouby vyndáme předpečené lilky a naplníme je připravenou směsí. Navrch zasypeme zbytkem fety a zakápneme olejem. Vrátíme do trouby, teplotu snížíme na 200 °C a pečeme asi 20 min.

Při servírování posypeme lilky nasekanou petrželkou, podávat můžeme s kousky pečiva.

Dobrou chuť!

Recenze: Kristina Ohlsson – Oběti ráje

Kniha Oběti ráje je v pořadí již čtvrtou knihou této mladé švédské spisovatelky, pro mě to však byla její první kniha, kterou jsem měla možnost si přečíst. Po jejím přečtení ovšem musím říct, že si s radostí přečtu i její další knihy, protože se mi svým stylem opravdu „trefila do vkusu“.

Příběh knihy Oběti ráje nás zavede do Stockholmu v době, kdy zde vládne značně stísněná atmosféra po nedávném teroristickém útoku sebevražedného atentátníka, který do dosud terorismem nezasaženého Švédska přinesl strach. 

Jednoho dne kriminální komisař Alex Recht dostane na starosti případ anonymního vyhrožování výbuchem čtyř bomb na různých místech ve Stockholmu v rozmezí jedné hodiny. Oznámení policie obdrží ze čtyř různých telefonních čísel a okamžitě se rozjíždí vyšetřování, do kterého se zapojuje i tajná policie a s ní i tvrvelitelka protiteroristické jednotky Eden Lundellová. K žádným výbuchům naštěstí nedojde, ale než se policii podaří vyšetřit tuto hrozbu, už má ruce plné práce s daleko složitějším případem.

Letadlo s 437 cestujícími na palubě vzlétá 11.10.2011 ze Stockholmu a míří do New Yorku. Pilot Karim Sassi krátce po vzlétnutí najde na záchodě vzkaz s výhružkou, že na palubě letadla se nachází bomba, která vybuchne, pokud nebudou splněny dva požadavky: švédská vláda nezruší vyhoštění Zacharíji Chalífího, alžírského občana podezřelého z plánování  teroristického útoku a americká vláda okamžitě neuzavře tajnou věznici Tennyson Cottage v Afghánistánu. Čas na splnění tohoto požadavku mají do té doby, než stroji dojde palivo. Druhým pilotem letadla je Erik Recht, Alexův syn. Ten čím dál více získává pocit, že s pilotem Karimem Sassim není něco v pořádku a začíná mít podezření, že je do celé věci zapletený. Navíc Američané jasně vzkážou, že pokud stroj vstoupí do jejich vzdušného prostoru, bez milosti ho sestřelí. Jumbo jet má palivo asi na 13 hodin, během kterých je na vládách obou zemí i na jejich policejních orgánech, aby rozhodli o osudu letadla plného lidí.

A tím se rozjíždí kolotoč vyšetřování na všech frontách a boj s časem i o čas.

Kniha má od začátku strhující tempo, které v podstatě nepoleví až do konce. Vzhledem k tomu, že se celý děj odehrává během dvou dní, téměř po minutách máme možnost sledovat jak postupuje vyšetřování. Do toho se postupně kromě švédské kriminální policie a tajné služby zapojují americká FBI, CIA, britská MI5, německá tajná policie a také švédské ministerstvo spravedlnosti, kde po odchodu od policie pracuje bývalá parťačka Alexe Fredrika Bergmannová. Ta dostane za úkol být spojkou mezi ministerstvem a policií a tak je znovu zapojena do jednotlivých úkonů vyšetřování.

Jak děj knihy postupuje, policisté postupně získávají další a další vodítka a důkazy, ale přitom jsou stále jako v bludišti a nemohou se pořádně hnout z místa, každá nová okolnost je po chvíli vrátí tam, kde byli. Můžeme trochu nahlédnout pod pokličku mezinárodní spolupráce policejních orgánů a jejich chvílemi až absurdním praktikám vyjednávání mezi sebou. Postupem času napětí stoupá a každé rozhodnutí může změnit osudy čtyřset lidí uvězněných v desetikilometrové výšce.

Jak děj eskaluje, na povrch vyplouvají nové skutečnosti a důkazy a podezření padá na stále nové osoby, čtenář se sám chtě nechtě stává vyšetřovatelem se svojí vyšetřovací verzí toho, "jak to tedy bylo". Autorka opravdu umí využít moment překvapení a ve chvíli když už jsem si myslela, že drama skončilo, čekalo na mě ještě finální rozuzlení. Stejně tak umí využít drobných, až přehlédnutelných, detailů, které na konci mají větší váhu, než se zprvu zdálo.

Autorka si vybrala téma teroristických útoků a všudypřítomného strachu z nich, který do celého světa zakořenily události předchozích dvou desetiletí. To staví do kontrastu s osobními příběhy jednotlivých postav, ze kterých postupně vyplývá, že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá a že nic není černobílé. 

Oběti ráje je kniha, která mě opravdu chytila a nepustila. Díky krátkým kapitolám děj svižně plyne a občas jsem se přistihla, jak napětím ani nedýchám. A tak to má být. 

Knihu bych určitě doporučila všem, kdo mají rádi čtivé a napínavé příběhy.

Krkonoše - moje srdeční záležitost

Od svého útlého dětství jezdím každý rok na dovolenou na chalupu do Horní Malé Úpy do Krkonoš. Poprvé jsem tam byla, když mi bylo 8 měsíců a potom už každý rok, až doteď (myslím, že možná jednou jsme vynechali). 

Tohle místo je moje srdeční záležitost, vrylo se mi pod kůži a vrývá se tam s každým rokem hlouběji a hlouběji. Jezdila tam už moje mamka jako dítě se svými rodiči. Chalupu jsme sice museli během té doby vyměnit za jinou, ale zůstali jsme věrní stejnému údolí.

Jako děti jsme tam jezdili se ségrou, sestřenkou a bratrancem a dvěma kamarádkami. A samozřejmě jejich rodiči. Vyrostli jsme spolu jako jedna parta (Parta bláznů), užili jsme si neskutečnou legraci. Strašně ráda vzpomínám, jak jsme hráli na schovku kolem chalupy. Jak jsme si chodili hrát do potoka (vždycky jsme přišli s vodou v holinkách). Jak jsme si stavěli za chalupou bunkr, který nám připadal jako nedobytná pevnost, i když to bylo pár prken naházených přes sebe. Jak jsme chodili na borůvky a krátili si to nekonečné trhání jednoho kelímku zpěvem sprostonárodních písní. Jak po mě vždycky všichni chtěli vyprávět horory a potom usnuli a já se bála nejvíc a nemohla jsem usnout. Jak jsme dělali soutěže ve vaření (dodnes se divím našim rodičům, že jako porota byli ochotní to ochutnávat). Jak jsme překonávali děsivé nástrahy a vypravovali se na stezky odvahy do nedaleké shořelé chaty. Jak jsme se s bratránkem neustále prali o to, kdo bude velitelem naší party. Jak jsme vždycky soutěžili o to, kdo bude první na Snežce. Jak jsme hráli turnaje v ping-pongu. Jak jsme vždycky vydrželi šlapat spousty kilometrů na tůrách, protože nám rodiče vyprávěli příběhy nebo s námi hráli slovní hry. Jak jsme nesnášeli, když nás jednou za pár dní rodiče nahnali do koupelny a myli nás žínkou a mýdlem v lavoru napuštěném ohřátou vodou. Jak to bylo pohádkové místo a občas jsem i obrečela, když jsme jeli domů.

Časem se nám postupně rodiče začali rozvádět, chalupa prodávat a tak jsme si vyzkoušeli několik okolních chat, ale to nebylo ono. Nakonec jsme ale objevili ve stejném údolí přes silnici chatu, která se nám zalíbila a navázali jsme v ní na tradici každoročního pobytu v Krkonoších. Postupem času k nám začali přibývat kamarádi a partneři.

Z našich večerních her na dobývání pevnosti, schovku, vyvolávání duchů apod. se stalo posezení u něčeho alkoholického, hraní stolních her, zpívání s kytarou. Místo stavění pevností hrajeme kolem chalupy kroket. Na borůvky chodíme už raději a někdy i dobrovolně, protože víme, že to za nás nikdo nenasbírá:). Do potoka se chodí koupat jen několik odvážlivců a z holinek jsme už vyrostli. Horory se bojím už i vyprávět:). Místo soutěží ve vaření si připravujeme navzájem kulinářské dobroty, které se nikdo nebojí ochutnat. Už se na tůry nemusíme motivovat hraním her nebo soutěžením kdo tam bude první. Místo nechuti ke koupání bojujeme o to, kdo ještě bude mít teplou vodu. Ale při odjezdu mám pořád slzy na krajíčku.

Změnila se toho spousta. Ale to místo zůstává stále stejné, stále stejně okouzlující. Občas se mě někdo ptá, jestli mě to stále baví, jezdit na stejné místo, jestli by to nechtělo změnu. Ale pro mě to není stereotyp ani nuda. Pro mě je to místo, kde se cítím nejlépe, kde si můžu odpočinout, utřídit si myšlenky a strávit čas se svými kamarády, který si maximálně užívám. Občas, když potřebuju vypnout, když se potřebuju uklidnit, zavřu oči a představuju si, že sedím u chaty a koukám do údolí. Do zad mi pálí sluníčko, louka voní, potok šumí a všechno je tak, jak má být. 

Možná máte každý takové své místo. A je to dobře, protože je potřeba mít se o co opřít. A možná, že někdo má to své místo stejné jako já. A potkáváme se tam čas od času relaxující u chalupy:).

Noky se sýrovo-rajčatovou omáčkou

Čas od času se mi povede uvařit skvělé jídlo a ani nevím, jak jsem to udělala:). Stejný případ byly tyhle noky, které vznikly postupem "co dům dá". Minimum ingrediencí i práce, prostě ideální rychlé jídlo.

Ingredience:

1 balení bramborových noků

200 ml smetany na vaření

nakrájená/nastrouhaná niva

3 čerstvá rajčata

několik nakládaných sušených rajčat

čerstvá bazalka

koření (já použila směs na fetu, ale postačí pepř, sůl, chilli paprička)

Nejdřív si uvaříme noky, uvařené slijeme a do ještě horkých nalijeme smetanu na vaření a nasypeme nivu. Promícháme, zakryjeme pokličkou a necháme chvilku odstát. Čas od času můžeme promíchat, niva se smetanou vytvoří omáčku. Do toho přikrájíme oba druhy rajčat na menší kousky, nasypeme koření, opět promícháme a to je prosím vše:). 

Nazdobíme bazalkou a servírujeme.

Jak jsme si užívaly (a pochutnávaly) na Korfu

Na přelomu května a června jsme vyrazily na dámskou jízdu na řecký ostrov Korfu. Čtyři holky, pěkně na začátku sezóny prvním letadlem. Byly jsme tam celkem 5 dní, během kterých jsme stihly nachytat bronz, zaplavat si ve studeném moři, vyrazit na jeden pěší výlet, zaběhat si společně, půjčeným autem projet část ostrova, vypít 4 lahve ginu a ochutnat spousty řeckých specialit.

A na tu poslední část, tedy jídlo, se v dnešním blogu chci zaměřit. Holky byly na stejném místě už loni a tak šly na jistotu - dávaly si jídla, co jim nejvíc chutnala. Já jsem se nechala inspirovat a k tomu jsem ochutnávala jejich speciality, které mi byly doporučeny. Jelikož jsme chodily každý den na oběd i večeři, měla jsem dost možností se seznámit s řeckou kuchyní a musím říct, že mě opravdu nadchla.

Nechci tu vypisovat všechny řecké speciality (takový znalec rozhodně nejsem), zaměřím se jen na to, co jsme ochutnaly a vyzkoušely.

Nejčastěji jsme chodily do taverny Skondros, která se nacházela přímo na naší pláži, takže jsme jí většinou navštívily několikrát za den:). Řecký salát - klasika, ve Skondrosu nejlepší (největší kus fety).

Jiná variace salátu - tuňákový. Čerstvá zelenina živená řeckým sluncem, na té jsme si opravdu pochutnávaly.

Tzatziky - řecký klasický překrm, občas je podávají i mezi dipy.

Náš nejoblíbenější předkm - chleba s olivovým olejem. Zdá se to možná divné, ale jejich vláčný bílý chleba namočený do skvělého olivového oleje je největší lahoda:). Lahvičku s oliváčem mají vždy spolu s octem položenou na stole, většinou jsme jim my 4 olej spotřebovaly :D.

Dipy - vpravo tzatziky a vlevo ochucená majonéza, musím uznat, že opravdu dobrá věc.

Krevety saganaki - pro mě asi jedna z největších dobrot. Krevety v omáčce z dušené zeleniny s fetou.

Zapečená feta - nejoblíbenější jídlo holek, ani nedokážu spočítat, kolikrát si jí naše skupinka za dobu pobytu objednala.

My čtyři v parádní restauraci, která se stala neplánovaným cílem našeho pěšího výletu (v dáli za námi je vidět Albánie).

Grilovaná chobotnice v Pumphouse, další restauraci, kterou jsme navštívily. 

Smažené kalamáry v Pumphouse.

Sofrito - řecká specialita, hovězí maso v omáčce. K tomu hranolky a rýže - ta byla ochucená anýzem, mně nechutnala, ale alespoň jsem vyzkoušela jejich úpravu.

Taverna Maistro, kterou jsme měly přímo pod okny a jejich úžasné slávky.

 Asi nejlepší restaurace byla Lemon Garden. Romantické sezení na velké zahradě mezi citronovníky a opravdu nejlepší kuchyně.

 Musaka - řecká specialita, pro mě asi nejlepší jídlo tohoto pobytu:).

 Jehněčí maso, nevím přesný název, bylo to ale dobré.

Kuřecí souvlaki se zeleninou.

 Gyros s čedarem.

Abych neopomenula ani naše úžasné snídaně na balkóně - řecký jogurt s oříšky/rozinkami a řeckým medem.

 Nesmím zapomenout ani na pití. Řecké pivo je kupodivu chutné, lehčí, ale nemusejí se stydět nazývat to pivem:). My jsme se jím svlažovaly za horkých dní u moře.

 Ve Skondrosu jsme vždy ke každému placení dostaly pozornost podniku - ouzo.

V Pumphouse jsme nedostaly ouzo ale kumquatový likér... to bylo trochu za trest :D, kumquaty nám tedy opravdu nezachutnaly (tedy skoro všem z nás).

Korfu je krásný zelený kopcovitý ostrov, kde není těžké nakouknout trošku pod pokličku místním Řekům. Dá se říct, že všechno odpovídá jejich povaze - rozhodně se nepředřou a tím pádem se spokojí se skromnějším obydlím. Kdo by se ale kam honil, když je tam tak pěkně, že? Dovču jsem si opravdu užila a s radostí se na Korfu někdy vrátím. Výborné jídlo, to už byl jen takový bonus:).

Ovesná kaše bez vaření

Ráno někdy není čas na vaření ovesné kaše a i když jí snídám hrozně ráda, nepovede se mi to tak často, jak bych chtěla. Proto se mi strašně zalíbil tenhle nápad - jednoduše si podle chuti připravím kaši do sklenice, nechám jí přes noc v lednici, ráno vezmu a jdu.

Kombinací a nápadů je spousta, takže jsem zkusila svůj recept - co dům dal:). Z výsledku jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla to rovnou sepsat, protože k téhle kombinaci se určitě vrátím.

Ingredience:

- 1 zavařovací sklenice

- 5 lžic ovesných vloček

- 2 lžíce jogurtu

- 1 lžička chia semínek

- mléko

- 2 lžíce medu

- lžíce slunečnicových semínek

- 2 lžíce strouhaného kokosu

- 3 švestky nakrájené na kostičky

- rybíz 

Nejdřív si do sklenice dáme všechny ingredience bez ovoce, zalijeme mlékem tak, aby vločky byly celé namočené. Sklenici zavřeme a pořádně protřepeme. Potom přidáme ovoce a znovu trochu protřepeme. Dáme přes noc do lednice a ráno je snídaně/svačina připravena.

Je to fakt dobrota. Budu zkoušet další kombinace a časem se o ně třeba zase podělím:).

Dobrou chuť!