Abych tu pořád nepsala jen o jídle, podělím se s vámi o zkušenosti z mého prvního půlmaratonu.
Každý rok se u nás v Pardubicích běhá asi v půlce dubna Pardubický vinařský půlmaraton. Už několikrát jsem se na něm byla podívat a zafandit známým a rodinným příslušníkům, kteří ho běželi. Představa, že bych to někdy uběhla já, pro mě byla dost velkým sci-fi. Před dvěma lety jsem byla na operaci kolene a v rámci rekonvalescence jsem začala běhat. Určitě to nebylo doporučení od doktora, ale prostě to tak přišlo a mě to začínalo bavit. Běhala jsem se psem i sama a většinou tak maximálně 5km.
Potom jsme se ale s kamarády vyhecovali a přihlásili jsme se na první ročník Nike run Prague 2011, závod na 10km, který se běžel na začátku září a byla to spíš masová akce určená pro hobbíky, než velký závod. Takže jsem na to tak nějak trénovala a tak nějak jsem to uběhla... Bohužel pro pořadatele i běžce bylo ten den strašné vedro a spousta běžců kolabovala. Já jsem se snažila to nepřehnat, prokládala jsem běh chůzí a prostě jsem se do cíle dostala živá a zdravá a to byl úspěch. Navíc to byla moje první uběhnutá desítka:). Tehdy jsem si slíbila, že se na příště připravím lépe a zodpovědněji. V rámci tréninku jsem se spolu s kamarádkama a ségrou přihlásila na Pernštejnskou sedmičku, jeden okruh Pardubického vinařského půlmaratonu 2012. Takže jsme si vyzkoušely trať, ale oproti velkému závodu jen třetinovou. Bylo to bezva být součástí takového závodu, zaběhly jsme si hezké časy a motivovalo nás to (skoro všechny) k dalším výkonům. V září jsme vyběhli opět s kamarády na trať We run Prague 2012, 10 km trať jsme si všichni zaběhli v osobních rekordech a celkem bez problémů. Bylo to o poznání lepší než loni, už jsme taky věděli do čeho jdeme a měli jsme víc naběháno.
No a začátkem prosince 2012 jsme začali řešit, jestli by nestálo za to vyhecovat se a natrénovat na dubnový půlmaraton. Já jsem byla rozhodnutá poměrně rychle, že to zkusím, protože to byla motivace jako blázen. Moje ségra, která mi dělá při trénincích často běžeckého parťáka se dost cukala a odmítala, nakonec ale podlehla a přihlásila se taky. A bylo to jasné, trénink na 20. dubna začal.
Nepřipravovala jsem se podle žádného tréninkového plánu, protože se znám a jsem zkrátka moc líná na dodržování jakéhokoliv plánu:). Takže jsem se snažila připravovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Cíl byl jasný: uběhnout to. Zima je na trénink trochu nevděčné období. Sice se v chladu běhá asi nejlépe, ale když je moc velký mráz, tak to dost dobře nejde, když je hromada sněhu nebo náledí, tak taky ne. Navíc je tma brzy a po tmě se mi běhat už taky nechce, takže dohromady to bylo časově dost náročné. Letošní zima byla v mnoha ohledem dlouhá a dost otravná. Pro mě zejména tím, že když jsem se konečně rozběhala a byla jsem připravena na nějaký delší výběh, napadl sníh a zase byla 14 dní pauza. Takhle se to několikrát zopakovalo. I tak se mi ale povedlo od začátku roku až do půlmaratonu naběhat 260 km, což je celkem pěkný výkon.
No a teď už k samotnému půlmaratonskému dni:). Běželo nás víc, takže jsme ladili s blížícím se dnem D jídlo, oblečení, pití, poslední tréninky, atd. Samozřejmě jsem trvdila "nebudu to hrotit", ale nervozita stoupala. Týden před startem mě skolila rýmička (už potřetí tuto zimu) a na optimismu mi to moc nepřidalo. Rozhodla jsem se jí ignorovat a vyhnat zvýšenou dávkou přírodních vitamínů, žádná chemie, jen kapky do nosu, abych to udýchala. V den D už mi bylo celkem dobře, i když k ideálu to bylo ještě daleko, už jsem se ale cítila tak, že mám šanci to uběhnout.
Co se jídla týká, snažila jsem se moc neexperimentovat, takže jsme si večer před dali s Vášou pořádnou nálož těstovin s tuňákem a rajčatovou omáčkou a k snídani jsem nám namazala tmavé chleby se sýrem. Potom jsme ještě během dopoledne doplňovali cukry trochou čokolády, banánem, dali jsme si ionťák a se sbaleným batohem jsme vyrazili na sraz. V den závodu bylo celkem chladno, takže jsem do poslední chvíle váhala jak se obléct. Nakonec ale zvítězila ze zvažovaných variant ta nejlehčí, protože jestli mě něco opravdu vysiluje, tak je to přehřátí, když se moc obleču.
Sešli jsme se před pardubickým divadlem, udělali několik předstartovních fotek a batoh s oblečením a pitím jsem předala mojí mamce, která nám zodpovědně dělala support na trati.
Na startovním poli jsme se postavili zhruba někam doprostřed a po chvíli bylo odstartováno. Ségra mi slíbila (opakovaně), že poběžíme spolu a já jsem se o tom ještě mockrát ubezpečovala. Vyběhly jsme ale spolu a nepokoušela se mi utéct, takže to bylo dobré. Snažila jsem se mít ze začátku opravdu pomalejší tempo, takže jsem nás pořád trochu zpomalovala a měla jsem pocit, že běžíme vážně jen tak "lážo plážo". Když po prvním kilometru chytrá paní z aplikace Nike + running (běhám s telefonem na ruce) zahlásila, že máme první kilometr za 5:50, trochu mě to překvapilo.. pomalé tempo jsem si představovala jako 7:00 :). Takže jsme se snažily běžet v klidu, pomaleji a spolu. První okruh byl celkem v pohodě, jen nás překvapilo, že na druhé občerstvovačce (na cca 5. km) neměli klasicky vodu, ale pouze namočené houbičky... popravdě jsme netušily, co bychom s nimi asi tak dělaly, takže jsme si houbičku v prvním ani v druhém kole nevzaly. Postupně nám došlo, že jsou asi jen na osvěžení a otírání, ale přála bych vám vidět naše výrazy, když jsme je viděly poprvé:-).
Náš support
Naše mamka nám dělala support, spolu s přítelem a tetou si vybrali taktické místo na trati tak, že přebíhali podél řeky a čekali na nás v každém kole dvakrát. Jak jsem říkala, mamka zodpovědně plnila pokyny a podle mých instrukcí nám v každém kole podávala pití a kapesníky (vyzdvihla to ještě o úroveň výš, když nám jako doping podávala i gumové medvídky:)). Ségra v druhém kole zažádala o sladký doping - banánky v čokoládě, takže jsme se krmily:). Zpětně se musím smát tomu, že jsme pořád něco jedly. Ale je pravda, že to opravdu dost pomohlo, takové doplnění energie něčím sladkým je k nezaplacením, když dochází síly.
Ještě plno energie v prvním kole
Holky se držely kus před námi a postupně nám mizely:)
Tady už v druhém kole, ale pořád se smějeme
Vašek běží
Prvních 7 km bylo docela v pohodě, při druhém kole už jsem začínala cítit, že mám něco uběhnuto... První malá krize přišla ještě před 10. km, ale to byla spíš taková psychická krize, že máme před sebou ještě tolik km. Naštěstí jsme se ségrou běžely pořád spolu a tak jsme to zahnaly povídáním o všem možném. Na naší soukromé občerstvovačce jsme si daly ionťák a běžely jsme dál. Při vbíhání do třetího kola kolem nás už většina běžců dobíhala do cíle a já jim tak záviděla! To byli závodníci s cílovým časem kolem 1:30h a nás čekalo ještě posledních 7 km. Třetí kolo už opravdu bolelo. Bylo to asi nejvíc o psychice, přesvědčit se, že nezastavím, že nic nebolí, že to je v pohodě... Stále jsme se ségrou bežely spolu a už jsme věděly, že to spolu asi i doběhneme. Po překonání asi 18. km jsem už věděla, že to dám. Ale bolelo to čím dál víc, kolena hlásila poplach, bolely mě ťapky (chodidla) od té dlouhé trasy po tvrdém povrchu. Ve třetím kole už jsme si houbičku obě vzaly a přišlo to dost vhod. Osvěžovaly jsme se s ní ještě další kus a pomáhala nám zapomenout na to, že to bolí. Na 20. km jsem vytáhla poslední záchranu - 2 hroznové cukry - a každá jsme si jeden dala, abychom nabraly síly na finální kilometr. Ségře ale přivodil její největší krizi, takže jsme musely chvíli jít. Ona na mě v předchozím kole čekala, když jsem si upravovala tkaničky, takže teď jsem na ní čekala já a povzbuzovala jsem jí (nás obě), že už jen kilák a že to už dáme. Nakonec to rozběhla a blížily jsme se k cíli.
Vašek si běží poslední kolo, zatímco my se ještě plahočíme někde ve druhém kole:).
Cíl byl na Pernštýnském náměstí, na které se probíhá pod Zelenou bránou, naší pardubickou dominantou. Zrovna probíhaly její opravy, takže průběh byl veden po dřevěném provizorním mostku. Na něm před námi běžel pár běžců, kteří nás trošku zbrzdili, ale nedali se v tom místě předběhnout. Jakmile seběhli z mostku, tak jsem je předběhla a natáhla jsem krok, do cíle to bylo už opravdu jen pár desítek metrů. Koukám vedle sebe, ale ségra nikde, tak jsem si říkala, že už se jí trhnu a zkusím na závěr trochu "zasprintovat" (v mém podání by se tomu sprintu asi každý atlet vysmál, ale prostě zrychlit:)). Najednou mě ale zleva ségra předběhla a mazala do cíle. To jsem si nehodlala nechat líbit, protože loni mě takhle na poslední chvíli a nečekaně předběhla na Pernštejnské sedmičce a já jsem si po té dřině tentokrát nechtěla nechat natrhnout gatě. Takže jsem do toho šlápla, počastovala jí hezky myšleným a nehezky znějícím výrazem a dohnala jsem jí. Cílem jsme proběhly společně, ale nebyla jsem si jistá, jak se to promítne na výsledných časech. Po průběhu cílem jsem jen stihla zaregistrovat příbuzenstvo podél cílové rovinky a Váša už na mě pokřikoval, abych si šla pro medaili. V cílovém prostoru nám ze startovních čísel sebrali pořadelé čipy, pověsili nám na krk medaile, dali nám vodu a sušenku a už se kolem nás shlukl zbytek "týmu", který byl rychlejší a už tu na nás čekal. Následovalo pár fotek s medailemi a za odměnu pivo a pizza a večer malé zapití s kamarády.
Dobíháme do cíle...
... tady už závodíme...
... a překonáváme cílovou pásku ve stejném čase.
A výsledný čas? Svůj první půlmaraton jsem uběhla za 2:14:30. Ségra měla úplně stejný čas:). Takže máme pěkný čas a k tomu spoustu prostoru pro zlepšení na příštích závodech.
A shrnutí pocitů takhle s odstupem? Bylo to parádní! Příští rok jdu zase, ale přípravě se budu věnovat zodpovědněji. Vzhledem k tomu, že jsem běžela s rýmičkou, následujících 14 dní jsem se z ní nemohla dostat. To je ale trochu neovlivnitelné i sebelepším tréninkem, spíš mě těší, že jsem to zvládla i lehce indisponovaná. Každopádně to byl velký zážitek umocněný i tím, že nás bylo víc, kteří jsme se při přípravě vzájemně hecovali a že jsme to všichni úspěšně doběhli v pěkných časech. Mým cílem bylo doběhnout to, a to jsem si splnila. Nejdůležitější ale je si to užít a mít z toho radost. O tom to je:).
Sestry hned po boji:)
Společné cílové foto
