pondělí 5. srpna 2013

Koláč z černého rybízu

Černý rybíz jsem nikdy neměla ráda. Od dětství nám roste na zahradě a já ho zcela záměrně ignorovala, protože mi nechutnal. Ale moc mi nechutná v čerstvé formě. prč teda nezkusit třeba koláč?

Letos jsem se pochlapila a rozhodla jsem se udělat nějaký rychlý koláč. pátrala jsem na internetu po receptu, který by mi vyrazil dech, ale asi jsem pátrala špatně. Takže jsem nakonec zvolila klasiku a musím říct, že jsem byla nadšená:-).


Ingredience:
polohrubá mouka - 2 hrnky
prášek do pečiva
krupicový cukr - 1 hrnek
vanilkový cukr
3 vejce
olej - asi 1/4 hrnku
3/4 hrnku mléka - vlažného
černý rybíz - omytý odstopkovaný

+ drobenka: máslo, mouka, cukr

Nechtělo se mi špinit mixér, takže jsem vše míchala ručně.

Dáme si rozehřát troubu na 170 °C.

Rozmícháme si v míse žloutky s cukrem, když jsou pořádně rozšlehané, přidáme postupně mouku s práškem do pečiva, mícháme, aby se nedělaly hrudky, ředíme mlékem, přidáme olej a mícháme.

Bílky si našleháme (nebo nadělíme k našlehání někomu kdo se vyskytuje poblíž a nečinně přihlíží) v tuhý sníh.

Vymažeme si pečící nádobu - plech/mísu, já zvolila dortovou formu - a vysypeme moukou/strouhankou/kokosem.


Bílky vmícháme do těsta, smícháme a vlijeme do formy. Navrch nasypeme rybíz a dáme péct. Mě se povedlo asi udělat řidší těsto nebo jsem měla extrémně těžký rybíz, prostě mi klesl na dno. Chuti to neubere, v podstatě ani vzhledu, ale kdyby jste se toho chtěli vyvarovat, nechte těsto chvíli péct a rybíz nasypte navrch až po chvilce. Možná, že to ale u mě bylo způsobené i tím, že jsem to pekla v dortové míse, tzn. měla jsem vysokou vrstvu těsta. Mám zkušenosti, že když to peču na plechu, nestává se mi to.



Mezitím si můžeme navrch připravit drobenku, kterou po chvíli pečení posypeme buchtu/koláč.

Že je to upečené všude poznáme tak, že zapíchneme špejli doprostřed, jakmile se těsto nelepí, je hotovo.


Dobrou chuť:).




Houbové rizoto a rukolový salát s rajčaty

Nedávno jsme si s manželem (!! ještě si musím hodně zvykat na tohle oslovení:-)) našli volný večer, který jsme se rozhodli strávit výjimečným nicneděláním, sezením na balkoně až do tmy a popíjením vína. Takže jsem se rozhodla nám k tomu udělat ještě nějakou dobrou večeři. Rozhodla jsem se pro houbové rizoto.

Ingredience:
kulatozrnná rýže
houby (čerstvé/sušené - je třeba namočit/mražené - je lepší podusit)
bílé víno
cibule
vývar
máslo
sůl, pepř, tymián,...
parmazán

Houby jsem měla už předdělané v mrazáku, takže jsem je dala rozmrazit a podusila jsem je.

V jednom hrnci jsem si připravila vývar, z kostky, bohužel ve většíně případů se uchyluju spíš k tomuto řešení, je to dostupnější a nepřijde mi, že by to nějak kazilo chuť.

Ve druhém hrnci jsem si na másle nechala změknout na drobno nakrájenou cibuli, trochu česneku, přidala jsem rýži a osmahla jsem jí ze všech stran. Jen chvíli, pozor na připalování! Potom jsem rýži zalila vínem, stačí jen aby byla rýže potopená, trochu jsem stáhla plamen.

Italské rizoto musí být mazlavé, takže zapomeňte na maminčiny rady, že při vaření se s rýží nemíchá. Tohle se musí míchat každou chvíli, hlavně aby se to nepřipálilo. Jakmile se začne víno vyvářet, doléváme po naběračkách vývarem a pravidelně mícháme.

Jakmile rýže změkne, dokořeníme - záleží na každém, já dávám pepř a sůl, občas i nějakou bylinku ze zahrady. K houbám se hodí tymián. Promícháme a přidáme připravené houby. Necháme společně ještě chviličku povařit, aby se chutě spojily. Jakmile jsme s chutí spokojeni, sundáme rizoto z plotny:).

Nakonec vždy ještě vmíchám do rizota kus másla, které dodá celé té kašovité struktuře na jemnosti a vláčnosti. Dovnitř také přidávám parmazán, i když k téhle formě rizota nutný není, ale mě to chutná. Kouskem parmazánu lze i nazdobit.

K rizotu jsem si ještě udělala salát z domácí rukoly a cherry rajčátek, ty jsem rozpůlila, vše jsem smíchala, lehce okořenila a pokapala olivovým olejem.


A tohle byl výsledek:


P.S.: Opět se mi povedl mistrovský kousek, nechala jsem na začátku rýži moc dlouho osmahnout na cibulce, takže se mi to celé spálilo. Dalších 20 minut jsem strávila házením věcí po kuchyni, drhnutím hrnce a přípravou druhého kola. Takže vážně doporučuju si to hlídat, vyvarujete se takové zbytečné ztrátě času:-).

pondělí 22. července 2013

Svatební dar a první vaření v něm - na páře

Poslední měsíc nebyl čas vařit ani přispívat, protože Krčmička se vdala:-). Ano, už jsem oficiálně paní a s tím spojené přípravy mi dost vykryly všechen volný čas, takže jsem moc nevařila, a když, nebyla energie pořizovat z toho nějaký fotoreport.

Sešla se nám spousta krásných darů, a i přesto, že jsme si nepřáli žádnou výbavu do domácnosti, nebyli by to správní prarodiče, kdyby šli proti našemu přání a dali nám to, o čem si myslí, že je nejlepší dar. Ale pozor, aby to nevyznělo jako kritika, z daru od mých prarodičů jsme vážně nadšení! Dostali jsme sadu titanového nádobí, které nahradilo mnohaleté hrnce z chaty, ve kterých jsme dosud vařili. Jeho součástí jsou i skleněné mísy, které se dají navršit na sebe a celý tento komplet je určen na vaření v páře - a to několika jídel najednou.

Takže jsem se rozhodla, že hned jak to půjde, vyzkouším ten zázrak. Rozhodla jsem se pro rybu se zeleninou a bramborem. Brambory jsem tedy měla uvařené už předem, takže ty jsem ve finále jen ohřála.

Připravila jsem si rybu, kterou jsem nechala rozmrazit, osušila jsem jí, pokapala citronem, okořenila - rozhodla jsem se pro kari, petržel a česnek - a dala jsem jí do "prvního patra". Do druhého patra jsem potom nakrájela mrkev, kterou jsem jen lehce osolila a posypala bylinkami. Dospod, do hrnce jsem nalila vodu a bílé víno v poměru asi 50:50 a do této směsi jsem nasypala nasekaný česnek, bylinky a pepř. Zakryla jsem to pokličkou a dala jsem to vařit.

Pára se uvolňuje ze spodního hrnce a prochází skrz maso až nahoru k zelenině, všechny vrstvy se tedy vaří, ale v páře, což je jeden z nejzdravějších způsobů. Navíc se tam mísí aroma ze všech tří vrstev a jídlo neztrácí ani vitamíny ani na chuti.

Vařila jsem celý pokrm asi 20 minut, potom jsem k mrkvi přihodila brambory, které se tam jen pár minut ohřály a mohla jsem servírovat.

Musím říct, že je to opravdu hodně chutné. Byli jsme nadšeni a vaření v páře budeme asi praktikovat doma dost často.

pátek 14. června 2013

Rajská a můj boj s vegetariánskou stravou

Poslední dobou ten blog trochu flákám, to je pravda. Ale omlouvá mě nedostatek času spojený s organizací svatby:).. což je pro mě vážně dost španělská vesnice, ze začátku jsem netušila vůbec co řešit, kde to řešit, jak to má probíhat a vypadat... teď je týden před svatbou a já už jsem celkem připravená.. Přípravy si ale vybraly svou daň v podobě veškerého volného času, takže neběhám, nevařím, je to tragédie:).

Občas se ale přeci jen na chvíli dostanu do kuchyně a něco vytvořím, i když jsou to teď spíš rychlovky. Poslední dobou mě taky příprava jídla stojí víc přemýšlení, protože přítel přestal jíst maso kromě ryb, takže já, založením masožravec, musím hledat všemožné alternativy na už zajetá jídla. Je to ale celkem zábava a dá se to.

Nedávno jsem se rozhodla, že budu vařit rajskou omáčku. Zjistila jsem ale, že k rajské jsme doma vařili vždycky jen maso  - hovězí, masové kuličky, plněné papriky masem... Takže jsem musela vymyslet nějakou vhodnou alternativu. Nakonec jsem si uvařila sobě masové kuličky a přítel dostal sojové nudličky. A musím uznat, že oboje bylo moc dobré!

Vzhledem k tomu, že rajské jsem uvařila kotel a zbyla nám i na druhý den, znovu jsem vymýšlela, co si k ní dáme. Tentokrát to byly papriky plněné hermelínem. A opět, bylo to skvělé.

Ačkoliv mě asi vegetariánství moc nehrozí, ráda ochutnám všechny alternativy masových jídel, rozhodně nepotřebuju maso každý den a raději si dám s chutí méně často, ale pořádné poctivé maso. Ideální náhražkou masa, co se týká látek pro tělo potřebných, jsou zejména luštěniny. A ty máme vážně rádi, takže vyšší spotřeba nám rozhodně nevadí.

pondělí 27. května 2013

Domácí těstoviny? Ano!

Už delší dobu jsem si s tím nápadem pohrávala - udělám si domácí těstoviny. Babička mi prozradila, že jí už mnoho let leží někde vespod kredence zcela nepoužívaný ale funkční strojek na těstoviny. Takže jsem se rozhodla, že se do toho některý víkend opřu:).

Nakonec jsem se do toho pustila tenhle víkend, kdy jsem měla na návštevě doma sestřenku. Poté, co jsem splnila její standardní přání - krupicovou kaši a bábovku (bez příslibu těchto dvou dobrot by asi nepřijela a nebo bych to poslouchala ještě dlouho) :), jsem se rozhodla, že k obědu zkusím uplácat domácí těstoviny.

Našla jsem si recept:

150g hladké mouky
150g hrubé mouky
3 vejce
2 lžíce olivového oleje

Toto se smíchá a vypracuje rukama v hladké táhlé nelepivé těsto. Samozřejmě je možná občas dolít olej či dosypat mouku, aby to mělo správnou konzistenci.

Těsto se potom nechá tak půl hodiny odpočinout pod vlhkou utěrkou. Mezití můžeme dát do velkého hrnce vařit vodu.

Já jsem nakonec těstovinový strojek nepoužila. Těsto jsem válela válečkem a šlo to poměrně dobře. Chce to těsto rozválet na co nejtenčí plát do tvaru oválu či obdélníku. Vzhledem k tomu, že jsem še rozhodla dělat dlouhé silnější nudle (tagliatelle), tak jsem čerpala z jedhono moc fajn nápadu, který mi ulehčil práci a nahradil mi dlouhé řezy podle pravítka. Rozválený plát těsta z obou stran posypeme hladkou moukou a po delší straně stočíme do ruličky. Tu potom jednoduše nakrájíme na šneky, které jsou stejně široké (přibližně). 

Šneky prosypeme moukou a potom je akorát rozděláváme na nudle. Já z nich rovnou tvořila hnízda.
Je to vážně jednoduché, s trochou mouky se nic nelepí.

Potom už se jen tyhle hnízda hodí do vroucí vody, trochu je musíme promíchat (jemně), aby se neslepila, a vaří se asi jen 4 minuty. Doporučuju na základě vlastní zkušenosti vařit postupně po menších dávkách, když jich do vody naházíte moc najednou, je to lehce neovladatelné. Potřebují zkrátka dostatečný prostor.

 Potom můžeme servírovat. 

K těstovinám jsem si připravila smetanovou omáčku. Na másle jsem orestovala najemno pokrájenou cibuli, jarní cibulku (bílou část) a česnek. Přidala jsem spařené listy špenátu ze zahrádky a medvědího česneku. Když se vše chvíli podusiło, zalila jsem to smetanou na vaření, do které jsem přidala nakrájenou mozzarellu a trochu nivy. Nechala jsem krátce povařit a přitom jsem do omáčky nadávkovala čerstvé bylinky ze zahrádky (bazalka, tymián, rozmarýn, oregano). Potom už stačí jen trošku pepře, malý kousek pokrájené chilli papričky a případně trocha soli.

Omáčka byl takový výtvor alá co dům a zahrada dali, ale byla geniální. Opravdu dobrota. 

Servírovala jsem s nakrájenými rajčaty a jarní cibulkou. A všichni jsme se olizovali až za ušima:). Takže domácích těstovin se nebojte, zabere to trochu času, ale budete ze sebe mít radost:).

úterý 21. května 2013

Letní počasí a salát z nových brambor a žampionů

Už jsem delší dobu nepsala žádný příspěvek, protože nebylo moc o čem psát. Držela jsem týdenní očistnou kůru, při které jsem nic moc nejedla a spíš jsem se snažila kuchyni vyhnout, abych nepodlehla lákadlům. Na tuhle kůru navázalo letní počasí, zahrádky, efekt čištění se byl asi v tu ránu pryč:-). Ale kromě otevřených zahrádek, oroseného piva, zmrzliny na každém rohu atd. s sebou pro mě letní počasí přináší chuť na lehčí jídla.

Včera jsem měla celý den chuť něco dobrého uvařit a vyloženě jsem se chtěla vyhnout klasikám, které vařím často (těstoviny a jim podobné). Převážila chuť objevit něco nového, nevyzkoušeného a obohatit jídelníček.

Takže jsem trochu pátrala a nakonec jsem se inspirovala z internetu a uvařila jsem salát z nových brambor a žampionů. A musím říct, že tohle jídlo s radostí zařadím do jídelníčku, je to dobrota.

Budeme potřebovat:
nové brambory 
žampiony
anglickou slaninu
olivový olej
vinný ocet
2 stroužky česneku
rajčata
zelené olivy
jarní cibulku - zelenou část
sůl
pepř

Nejdřív si očistíme brambory - necháme je ve slupce (obsahuje spoustu vitamínů), pouze omyjeme kartáčkem a dáme je vařit.



Potom si očistíme žampiony a pokrájíme na menší kousky, záleží jak velké houby máme, salátu sluší, když jsou kousky větší, takže klidně jen na půl. Já měla větší, proto jsem je krájela na čtvrtky.


Dál si připravíme ze lžíce oleje, lžíce octa, promačkaného česneku a trochu soli zálivku.


Slaninu pokrájíme na menší kousky a na trochu oleje je dáme na pánev opéct do křupava. Potom opatrně vyndáme z pánve a položíme na ubrousek. Olej, který nám zůstane, necháme na pánvi a rozehřejeme jej. Potom do něj na krátkou chvíli vložíme žampiony a pořádně je orestujeme ze všech stran.


Mezitím by se nám už měly uvařit brambory, takže z nich slijeme vodu a nakrájíme je na menší kousky, já je krájela na silnější plátky. Vložíme do mísy, zalijeme připravenou zálivkou a opatrně promícháme.


Potom přidáme slaninu a žampiony. Nakrájíme si rajčata na menší kousky, taky je přidáme do mísy. Dále přidáme olivy a nakonec omytou a nakrájenou zelenou nať z jarní cibulky.


Okořeníme podle chuti a podáváme.

Opravdu mi to chutnalo, chystám se brzy vyzkoušet zase jiné varianty receptů s bramborami, teď to opravdu přijde vhod. Tak doufám, že to vyzkoušíte a podělíte se se mnou o názor.


úterý 7. května 2013

Zážitky z mého prvního půlmaratonu

Abych tu pořád nepsala jen o jídle, podělím se s vámi o zkušenosti z mého prvního půlmaratonu.

Každý rok se u nás v Pardubicích běhá asi v půlce dubna Pardubický vinařský půlmaraton. Už několikrát jsem se na něm byla podívat a zafandit známým a rodinným příslušníkům, kteří ho běželi. Představa, že bych to někdy uběhla já, pro mě byla dost velkým sci-fi. Před dvěma lety jsem byla na operaci kolene a v rámci rekonvalescence jsem začala běhat. Určitě to nebylo doporučení od doktora, ale prostě to tak přišlo a mě to začínalo bavit. Běhala jsem se psem i sama a většinou tak maximálně 5km. 

Potom jsme se ale s kamarády vyhecovali a přihlásili jsme se na první ročník Nike run Prague 2011, závod na 10km, který se běžel na začátku září a byla to spíš masová akce určená pro hobbíky, než velký závod. Takže jsem na to tak nějak trénovala a tak nějak jsem to uběhla... Bohužel pro pořadatele i běžce bylo ten den strašné vedro a spousta běžců kolabovala. Já jsem se snažila to nepřehnat, prokládala jsem běh chůzí a prostě jsem se do cíle dostala živá a zdravá a to byl úspěch. Navíc to byla moje první uběhnutá desítka:). Tehdy jsem si slíbila, že se na příště připravím lépe a zodpovědněji. V rámci tréninku jsem se spolu s kamarádkama a ségrou přihlásila na Pernštejnskou sedmičku, jeden okruh Pardubického vinařského půlmaratonu 2012. Takže jsme si vyzkoušely trať, ale oproti velkému závodu jen třetinovou. Bylo to bezva být součástí takového závodu, zaběhly jsme si hezké časy a motivovalo nás to (skoro všechny) k dalším výkonům. V září jsme vyběhli opět s kamarády na trať We run Prague 2012, 10 km trať jsme si všichni zaběhli v osobních rekordech a celkem bez problémů. Bylo to o poznání lepší než loni, už jsme taky věděli do čeho jdeme a měli jsme víc naběháno.

No a začátkem prosince 2012 jsme začali řešit, jestli by nestálo za to vyhecovat se a natrénovat na dubnový půlmaraton. Já jsem byla rozhodnutá poměrně rychle, že to zkusím, protože to byla motivace jako blázen. Moje ségra, která mi dělá při trénincích často běžeckého parťáka se dost cukala a odmítala, nakonec ale podlehla a přihlásila se taky. A bylo to jasné, trénink na 20. dubna začal.

Nepřipravovala jsem se podle žádného tréninkového plánu, protože se znám a jsem zkrátka moc líná na dodržování jakéhokoliv plánu:). Takže jsem se snažila připravovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Cíl byl jasný: uběhnout to. Zima je na trénink trochu nevděčné období. Sice se v chladu běhá asi nejlépe, ale když je moc velký mráz, tak to dost dobře nejde, když je hromada sněhu nebo náledí, tak taky ne. Navíc je tma brzy a po tmě se mi běhat už taky nechce, takže dohromady to bylo časově dost náročné. Letošní zima byla v mnoha ohledem dlouhá a dost otravná. Pro mě zejména tím, že když jsem se konečně rozběhala a byla jsem připravena na nějaký delší výběh, napadl sníh a zase byla 14 dní pauza. Takhle se to několikrát zopakovalo. I tak se mi ale povedlo od začátku roku až do půlmaratonu naběhat 260 km, což je celkem pěkný výkon.

No a teď už k samotnému půlmaratonskému dni:). Běželo nás víc, takže jsme ladili s blížícím se dnem D jídlo, oblečení, pití, poslední tréninky, atd. Samozřejmě jsem trvdila "nebudu to hrotit", ale nervozita stoupala. Týden před startem mě skolila rýmička (už potřetí tuto zimu) a na optimismu mi to moc nepřidalo. Rozhodla jsem se jí ignorovat a vyhnat zvýšenou dávkou přírodních vitamínů, žádná chemie, jen kapky do nosu, abych to udýchala. V den D už mi bylo celkem dobře, i když k ideálu to bylo ještě daleko, už jsem se ale cítila tak, že mám šanci to uběhnout. 

Co se jídla týká, snažila jsem se moc neexperimentovat, takže jsme si večer před dali s Vášou pořádnou nálož těstovin s tuňákem a rajčatovou omáčkou a k snídani jsem nám namazala tmavé chleby se sýrem. Potom jsme ještě během dopoledne doplňovali cukry trochou čokolády, banánem, dali jsme si ionťák a se sbaleným batohem jsme vyrazili na sraz. V den závodu bylo celkem chladno, takže jsem do poslední chvíle váhala jak se obléct. Nakonec ale zvítězila ze zvažovaných variant ta nejlehčí, protože jestli mě něco opravdu vysiluje, tak je to přehřátí, když se moc obleču.

Předstartovní foto

Sešli jsme se před pardubickým divadlem, udělali několik předstartovních fotek a batoh s oblečením a pitím jsem předala mojí mamce, která nám zodpovědně dělala support na trati.

Na startovním poli jsme se postavili zhruba někam doprostřed a po chvíli bylo odstartováno. Ségra mi slíbila (opakovaně), že poběžíme spolu a já jsem se o tom ještě mockrát ubezpečovala. Vyběhly jsme ale spolu a nepokoušela se mi utéct, takže to bylo dobré. Snažila jsem se mít ze začátku opravdu pomalejší tempo, takže jsem nás pořád trochu zpomalovala a měla jsem pocit, že běžíme vážně jen tak "lážo plážo". Když po prvním kilometru chytrá paní z aplikace Nike + running (běhám s telefonem na ruce) zahlásila, že máme první kilometr za 5:50, trochu mě to překvapilo.. pomalé tempo jsem si představovala jako 7:00 :). Takže jsme se snažily běžet v klidu, pomaleji a spolu. První okruh byl celkem v pohodě, jen nás překvapilo, že na druhé občerstvovačce (na cca 5. km) neměli klasicky vodu, ale pouze namočené houbičky... popravdě jsme netušily, co bychom s nimi asi tak dělaly, takže jsme si houbičku v prvním ani v druhém kole nevzaly. Postupně nám došlo, že jsou asi jen na osvěžení a otírání, ale přála bych vám vidět naše výrazy, když jsme je viděly poprvé:-).
Náš support

Naše mamka nám dělala support, spolu s přítelem a tetou si vybrali taktické místo na trati tak, že přebíhali podél řeky a čekali na nás v každém kole dvakrát. Jak jsem říkala, mamka zodpovědně plnila pokyny a podle mých instrukcí nám v každém kole podávala pití a kapesníky (vyzdvihla to ještě o úroveň výš, když nám jako doping podávala i gumové medvídky:)). Ségra v druhém kole zažádala o sladký doping - banánky v čokoládě, takže jsme se krmily:). Zpětně se musím smát tomu, že jsme pořád něco jedly. Ale je pravda, že to opravdu dost pomohlo, takové doplnění energie něčím sladkým je k nezaplacením, když dochází síly.
Ještě plno energie v prvním kole
 Holky se držely kus před námi a postupně nám mizely:)

Tady už v druhém kole, ale pořád se smějeme
Vašek běží

Prvních 7 km bylo docela v pohodě, při druhém kole už jsem začínala cítit, že mám něco uběhnuto... První malá krize přišla ještě před 10. km, ale to byla spíš taková psychická krize, že máme před sebou ještě tolik km. Naštěstí jsme se ségrou běžely pořád spolu a tak jsme to zahnaly povídáním o všem možném. Na naší soukromé občerstvovačce jsme si daly ionťák a běžely jsme dál. Při vbíhání do třetího kola kolem nás už většina běžců dobíhala do cíle a já jim tak záviděla! To byli závodníci s cílovým časem kolem 1:30h a nás čekalo ještě posledních 7 km. Třetí kolo už opravdu bolelo. Bylo to asi nejvíc o psychice, přesvědčit se, že nezastavím, že nic nebolí, že to je v pohodě... Stále jsme se ségrou bežely spolu a už jsme věděly, že to spolu asi i doběhneme. Po překonání asi 18. km jsem už věděla, že to dám. Ale bolelo to čím dál víc, kolena hlásila poplach, bolely mě ťapky (chodidla) od té dlouhé trasy po tvrdém povrchu. Ve třetím kole už jsme si houbičku obě vzaly a přišlo to dost vhod. Osvěžovaly jsme se s ní ještě další kus a pomáhala nám zapomenout na to, že to bolí. Na 20. km jsem vytáhla poslední záchranu - 2 hroznové cukry - a každá jsme si jeden dala, abychom nabraly síly na finální kilometr. Ségře ale přivodil její největší krizi, takže jsme musely chvíli jít. Ona na mě v předchozím kole čekala, když jsem si upravovala tkaničky, takže teď jsem na ní čekala já a povzbuzovala jsem jí (nás obě), že už jen kilák a že to už dáme. Nakonec to rozběhla a blížily jsme se k cíli.
Vašek si běží poslední kolo, zatímco my se ještě plahočíme někde ve druhém kole:).

Cíl byl na Pernštýnském náměstí, na které se probíhá pod Zelenou bránou, naší pardubickou dominantou. Zrovna probíhaly její opravy, takže průběh byl veden po dřevěném provizorním mostku. Na něm před námi běžel pár běžců, kteří nás trošku zbrzdili, ale nedali se v tom místě předběhnout. Jakmile seběhli z mostku, tak jsem je předběhla a natáhla jsem krok, do cíle to bylo už opravdu jen pár desítek metrů. Koukám vedle sebe, ale ségra nikde, tak jsem si říkala, že už se jí trhnu a zkusím na závěr trochu "zasprintovat" (v mém podání by se tomu sprintu asi každý atlet vysmál, ale prostě zrychlit:)). Najednou mě ale zleva ségra předběhla a mazala do cíle. To jsem si nehodlala nechat líbit, protože loni mě takhle na poslední chvíli a nečekaně předběhla na Pernštejnské sedmičce a já jsem si po té dřině tentokrát nechtěla nechat natrhnout gatě. Takže jsem do toho šlápla, počastovala jí hezky myšleným a nehezky znějícím výrazem a dohnala jsem jí. Cílem jsme proběhly společně, ale nebyla jsem si jistá, jak se to promítne na výsledných časech. Po průběhu cílem jsem jen stihla zaregistrovat příbuzenstvo podél cílové rovinky a Váša už na mě pokřikoval, abych si šla pro medaili. V cílovém prostoru nám ze startovních čísel sebrali pořadelé čipy, pověsili nám na krk medaile, dali nám vodu a sušenku a už se kolem nás shlukl zbytek "týmu", který byl rychlejší a už tu na nás čekal. Následovalo pár fotek s medailemi a za odměnu pivo a pizza a večer malé zapití s kamarády.

 Dobíháme do cíle...
... tady už závodíme...
 
... a překonáváme cílovou pásku ve stejném čase.

A výsledný čas? Svůj první půlmaraton jsem uběhla za 2:14:30. Ségra měla úplně stejný čas:). Takže máme pěkný čas a k tomu spoustu prostoru pro zlepšení na příštích závodech.

A shrnutí pocitů takhle s odstupem? Bylo to parádní! Příští rok jdu zase, ale přípravě se budu věnovat zodpovědněji. Vzhledem k tomu, že jsem běžela s rýmičkou, následujících 14 dní jsem se z ní nemohla dostat. To je ale trochu neovlivnitelné i sebelepším tréninkem, spíš mě těší, že jsem to zvládla i lehce indisponovaná. Každopádně to byl velký zážitek umocněný i tím, že nás bylo víc, kteří jsme se při přípravě vzájemně hecovali a že jsme to všichni úspěšně doběhli v pěkných časech. Mým cílem bylo doběhnout to, a to jsem si splnila. Nejdůležitější ale je si to užít a mít z toho radost. O tom to je:).

Sestry hned po boji:)

Společné cílové foto